Sirény jsou obojživelné bytosti, kombinace lidí a ryb. Průměrná siréna vypadá jako krásná žena s dlouhými, splývavými vlasy a pokožkou posetou šupinami. Od pasu dolů se její tělo skládalo z dlouhého, třpytivého šupinatého rybího ocasu. Jediné, co podkopávalo jejich nezvyklou krásu, byla řada ostrých zubů podobná tesákům dravé šelmy, které skrývaly v ústech - tato drobnost se projevuje pouze při lovu na hladině nebo v mělkých vodách. Jejich ocasní ploutev je natolik silná, aby se dokázaly vymrštit z vody a doslova "vzlétnout" nad menší loďku.

 

Skutečná podoba sirén, kterou ukazují lidem jen málokdy, se však velmi liší od jejich nádherné masky; vlasy tmavnou do odstínů divokého moře a perletí ozdobenou kůži pokrývají tvrdé šupiny, které slouží jako brnění, pro lidi je však velmi obtížné s ním pracovat. Stačí se však na ně zahledět periferním viděním, aby ztratily svoji vnější krásu a proměnily se ve stvoření s drápy a řadou zakřivených tesáků v ústech. Většinou právě hluboká voda nebo lov zapříčiní, že se projeví jejich pravá podoba; to samé platí při projevech strachu, kdy se snaží zastrašit protivníka. Prsty se spojují tenkými, přesto překvapivě silnými blánami v momentě, kdy potřebují vyvinout větší rychlost.

​

Při pobytu na souši ztrácí většinu svého mořského vzhledu, zato však prožívají neskutečnou bolest. Rybí ocas ze sebe doslova svléknou jako had kůži, přičemž se rozdělí na lidské nohy, díky čemuž se kosti přeskupují a dorůstají (pro sirény představuje transformace do lidské podoby obdobu šílenství a značně je vysiluje), pokožka ubere na třpytu, šupiny (až na pár výjimek) zcela vymizí a žábry, jejichž přítomnost lze najít kousek pod ušima, se zatáhnou. Není ojedinělé, že siréna při proměně umře na vyčerpání v polovině procesu. K původu se mohou přihlásit pouze po vstupu do mořské vody, která je nejen přirozeně regeneruje o sto procent rychleji než sladká voda, ale také v nich probouzí dravou šelmu v jejich pravé podobě - i tato fáze přeměny způsobuje značnou bolest v celém těle. Dokonce i barva vlasů se změní na něco daleko přirozenějšího, sami jsou schopny mimikovat vzhled lidí, což jim pomáhá lovit. Sem tam se však může stát, že jim probleskují na slunci modřejší, zelenější nebo bronzové odlesky jejich přirozené barvy.

 

Co je na nich pozoruhodné, je barva duhovky. Ve vodě i na pevnině jejich oči zůstávají pozoruhodně výrazné jako lákadlo, na které přitahují muže (i ženy). Pouze ve vodě se jim stahují zorničky do úzké linky, mnohdy dokonce zcela vymizí a zůstane jen třpytivá duhovka, která může o něco ztmavnout. Dle všeho by měl odstínem odpovídat barvě ocasních šupin, výjimky nejsou potvrzené. Ve sladkých vodách nejsou schopny přeměny, ačkoliv se zvýrazní některé šupiny, oči a perleťový odstín pleti.

​

Je to jejich hlas, který se dá považovat za jejich největší návnadu. Po celou dobu, ať se nachází v moři nebo na suché zemi, mluví harmonicky a v melodii, která lichotí lidskému uchu. Zdá se, že si celou dobu jaksi prozpěvují, nejsou schopné hovořit jako obyčejný člověk. Jedinou výjimkou jsou skřeky v hrůze nebo obranném mechanismu (např. i útoku), které jsou natolik silné, že při zvýšené intenzitě rozbijí i sklo.