Někteří věří, že jsou banshee zatrpklí duchové, kteří nemohou najít klidu, jiní pochybují o jejich existenci. Jen málo se ví o tomto záhadami obestřeném druhu tajuplných bytostí, všechny informace však vedou ke společnému bodu: Vždy se jedná o dívku či ženu (nebo stařenu), jejíž smrt zapříčinily hluboké vody. Je tedy jasné, že v tomto ohledu šlo o sebevraždu a dotyčné ženy si sáhly na život. Jejich místem posledního odpočinku bývá obvykle jezero, v několika případech i řeka, ve které se utopí ve stylu Shakespearovy Ophélie. 

 

Banshee se může stát každá mladá žena či dívka, bez ohledu na předchozí rasu (samozřejmě mimo démonů, ghúlů, chrličů a sirén), která si sáhla na život a stala se obětí náručí smrti v hlubinách vod a to takřka kdekoliv po světě - věří se však, že salemský les je v tomto ohledu obzvláště prokletý a drsný podobně jako irské a skotské vysočiny a i zde žijí potomci gaelského božstva. Na jejich původu nezáleží, rozhodně ne co se postavení ve společnosti týče, avšak mezi pověrčivým lidem se vedou řeči, že těmto křehkým ženám za života někdo zlomil srdce a ony si raději vzaly život, než aby musely snášet bolest. Jiní tvrdí, že raději obětovaly vlastní život na záchranu svého milovaného. Ti druzí, že již neměly pro co žít, neboť přišly o všechno - životní lásku, manžela, děti a hrůza z budoucnosti naplněné prázdnotou je zahnala na okraj pomyslné propasti. Co je na tom pravdy, to nikdo neví, neboť nikdo nemá odvahu se zeptat, neboť i přes pověrčivost na ně nikdo nevěří - rozhodně ne tak, že se pohybují mezi lidmi.

​

Přes den se tyto 'naříkající víly' chovají jako normální lidé bez ohledu na den v roce nebo pracovní povinnosti. Chodí ven, pracují, setkávají se s rodinou, přáteli, známými. Na svou smrt si nepamatují a kletba, která je postihla, jim nedovoluje si uvědomovat, co se stalo a jejich tělo díky tomu zůstává ve hmotné podobě - avšak pouze přes den. Jediné poslední vzpomínky jsou na to, jak pomalu vstupovaly do vody a poté panuje černota. Jejich mysl je záhadně uchráněna od tohoto příšerného zjištění, neboť to další, na co si dokáží vzpomenout, je jejich procitnutí na břehu další den - obvykle jsou celé zmáčené, klepou se zimou, dech se jim však sotva sráží před ústy do obláčku páry. Jejich tělo už totiž nehřeje tak, jak byly doposud zvyklé, jak by také ano, když zemřely? Jejich kůže vyzařuje chlad nejen na pohled ale i na dotek, prakticky pořád jim bývá zima, jako by část jejich vědomí tušila, že už se nikdy nezahřejí jako obyčejní lidé. Nosívají pléd nebo šál přes ramena a paže, sedávají u krbu, popíjejí svařené víno nebo se snaží zahřát teplým jídlem. Taktéž vynikají výraznější pobledlostí a slabší fyzickou zdatností, rychleji se unaví při větší námaze, ať už fyzické nebo psychické.

 

Často v noci nemohou spát, neboť je pronásledují zlé sny spojené s předtuchami o něčí blízké smrti. Tu zvěstují svým uši drásajícím křikem, při kterém si sotva uvědomují, co se kolem nich ve skutečnosti děje, jednají jako náměsíčné. Kolikrát ani samotný křik je nevytrhne z blouznění a ztracenosti, s jakou upírají zrak před sebe. Tato nepříjemná zkušenost je nutí bloudit po lesích a vyhledávat klid zurčící vody nebo ševelení listů v korunách stromů za nočního vánku. Někdy zcela automaticky putují ve vlastních stopách, aby se později ocitly na místě, kde zemřely s pohledem upřeným na hladinu, pokud se nerozhodnou znovu vklouznout do chladných vod a hledat v nich útěchu. Uklidňuje je přítomnost lesa, vody a hřbitov, instinktivně se drží dál od centra dění.

 

Přesto nezapomínají, co je bavilo - tanec, zpěv, přinášení radosti. Pokud však dojde na lásku, nesou jakýsi vnitřní pocit viny - jako by je cosi varovalo, aby si nezahrávaly. I tak jí většinou propadnou náhle a nečekaně. Čím hlubší se jejich láska stává, tím více si začínají vybavovat vzpomínky na smrt a důvody, které je vedly k zatracení vlastního života - tím rychleji začnou vytrácet a slábnout. Není známo, že by se dožívaly příliš vysokého věku.