Ghúl je výsledkem temné magie, skrze kterou dokázal Nekromant přivést duši zemřelého člověka zpět do jeho těla, avšak s velmi bolestnými následky. V koloniích Nového světa je toto umění zapovězené a bývá spojováno s africkými rituálními oběťmi jako odplata za otroctví, a pomstou indiánských kmenů za vyhnání z jejich země. Dle Svatého písma jsou nemrtví spojováni s příchodem morové epidemie, z níž budou hodovat. Jelikož se bojí hlubokých vod, není možné, aby nějaký připlul z Evropy na lodi, všichni ghúlové v Novém světě se zrodili právě zde. Na rozdíl od mytologie nemají rádi pouště nebo jakákoliv vyschlá místa, která je nutí se škrábat, loupat kůži a hladovět o to víc. Ghúlové se přirozeně zdržují ve stínu a vlhčím prostředí, nezřídka kdy obývají bažiny, různé močály, lesy nebo jeskyně, kde číhají na nic netušící kořist. Dle legendy byli ghúlové příčinou zmizení osadníků v kolonii Roanoke, která roku 1587 zmizela z povrchu zemského.

​

Důležitým aspektem existence ghúla je všudypřítomný hlad. Jednou silnější, jindy slabší, avšak pro všechny se jedná o neustálou připomínku narušení přirozeného řádu v přírodě. Je jedno, kolik toho sní, žaludek nikdy nebude zcela zasycen a hlad zcela potlačen, pouze na nějakou dobu utlumen. Pro ghúly představuje lidské maso největší pochoutku, hotový kulinářský zážitek, přičemž jeho syrovost ocení ze všeho nejvíc než jakýkoliv druh přípravy - upravované maso a vnitřnosti přichází o potřebné proteiny, což vyvolává leda tak agresi a ještě větší hlad. Není divu, že většinu času loví na opuštěných místech, polních cestách nebo hřbitovech, odkud vyhrabávají mrtvé maso - lidské i zvířecí. Poháněni hladem jsou schopni pronásledování i několik hodin, vidina ukojení potřeb z nich vytvoří ty nejdůmyslnější predátory, před nimiž je třeba se mít na pozoru. Hlad vylepšuje jejich lovecké schopnosti, jsou tedy neobyčejně rychlí, silní a vytrvalí. Při lovu je nezastraší takřka nic, veškeré pudy jsou odstrčeny do pozadí, prioritní je nažrat se za každou cenu. Mohou přijít o končetinu nebo se popálit ale ani to je nepřinutí zpomalit - naopak se zdá, že jejich agrese roste s každým zásahem víc. Nejvíce si pochutnávají na srdci, mozku a morku z kostí. Chvíli si vystačí i se zvířecím masem ale nakonec se vždy ozve touha po lidském. Dlouhou dobu dokáží přežívat i na mrtvolách, pod rouškou noci klopýtají k hřbitovu, odkud vyhrabávají zbytky rozpadajících se těl.

Osobnost jako taková se pokřiví násilným návratem na zemi, vnímání se o něco otupí, reakce se často zpomalí následkem nepřirozeného zásahu magie do lidského těla. Myšlení se točí v kruzích kolem masa, svíravého pocitu v žaludku a ghúl vydrží stát na jednom místě jako socha i dobrých několik hodin, než jej něco vrátí nazpět. Na jejich chování ale i pohybech bývá cosi nepřirozeného, normální člověk si jen těžko něco uvědomí - a pokud, pak bývá příliš pozdě. Nemrtvý je schopen v záchvatu odstrčit do kouta zbytky své osobnosti i svědomí, a ublížit komukoliv, včetně člena vlastní rodiny. Jejich pokřivená mysl vnímá takřka všechno jako provokaci, dokonce i komplimenty je mohou vytočit k nepříčetnosti a podnítit k útoku.