Něco málo o Kole roku
Kolo roku je symbolem osmi sabatů (čarodějnických svátků), které zahrnuje čtyři svátky spojené se sluncem (zimní slunovrat, jarní rovnodennost, letní slunovrat, podzimní rovnodennost) a čtyři sezónní slavnosti (významné změny v rámci roku). Původ Kola roku se vztahuje ke Keltům, kteří před tisíci lety slavili svátky, na kterých se zdůrazňuje kolo jakožto život. Dříve nesly jiné jméno, to však bylo časem zapomenuto.
Ve starověké keltské kultuře, stejně jako v mnoha jiných dobách, byl čas považován za cyklický. Roční období se měnila, lidé umírali, ale nic nebylo nikdy ztraceno, protože se vše znovu - tak či onak - vrátilo v opakujícím se přirozeném cyklu. Ačkoli je čas v moderním světě obvykle považován za lineární, cyklický charakter života je nadále uznáván.
Kolo zahrnuje následující svaté dny (většina termínů je flexibilní meziročně):
Yule (20. – 25. Prosince)
Imbolc (1. Února)
Ostara (20. - 23. března)
Beltain (30. dubna)
Litha (20. - 22. června)
Lughnasadh (1. srpna)
Mabon (20. - 23. září)
Samhain (31. října)
Těchto osm svátků je navrženo tak, aby upoutalo pozornost na to, co člověk získal a ztratil v cyklickém přelomu roku. Stejně jako ve starověké egyptské civilizaci (a dalších), i Keltové věřili, že nevděk je 'hřích', který pak přivádí člověka do temnoty, hořkosti, pýchy, zášti a sebelítosti. Svou vděčností za to, co mu byl za rok dáno, a také za to, co ztratil, si stále uchovával v paměti udržení rovnováhy. Čarodějnické coveny i jednotlivé čarodějnice dodržují svátky tak, jak je znají, ať už to znamená, že něco získají ale zároveň něco do roka ztratí.
Yule - zimní slunovrat / Vánoční Hody (20.-25. prosince)
Yule, neboli Zimní slunovrat, připadá zhruba na 21.prosince. Podle některých tradic je počátkem Kola roku, v jiných tradicích je začátkem roku Samhain, podzimní svátek mrtvých předků. Yule oslavuje konec prodlužujících se nocí a příchod nové naděje, kdy se konečně cesta slunce zase obrací a dny se opět začínají prodlužovat. Na těchto základech jsou vystavěny celé křesťanské Vánoce. Vždyť je již obecně známý fakt, že Ježíš se nenarodil v zimě a svátek jeho narození byl posunut k zimnímu slunovratu kvůli tomu, aby se kryl s významnými čarodějnickými (později známými jako pohanskými) svátky, které na tento den připadaly. Odpovídá tomu i povaha oslav, kdy zemře král zimy a narodí se nový rok, v podobě malého dítěte, krále Jara.
O Samhainu zemřel bůh starého roku a nyní nastává čas, aby se znovuzrodil z říše mrtvých. Zimní slunovrat je svátkem slunce, které se po noci temnoty zase navrátí na zem a dny se začnou prodlužovat. Slunovratová noc je nejdelší nocí v roce a první východ slunce po této noci je tedy posvátný. Znamená, že světlo zvítězilo nad temnotou. Symbolikou slunovratu je odvěký boj světla a tmy. I proto se jednalo o zdaleka nejdůležitější svátek a jeho oslavám se věnovalo hodně času a energie. O noci slunovratu se také odehrává boj krále Cesmíny, symbolu starého roku, s Dubovým králem, symbolem nového roku. Dubový král samozřejmě vždy vyhraje a nový rok tak může přijít.
Jako každý sabat se i tento uctívá jídlem, tancem a ohněm. Venku je třeskutá zima a temná noc, to však nebrání čarodějnicím dostavit se na posvátné místo, kde celou noc hodují na jídle, o které se vzájemně podělí, tančí při ohni a předávají si magickou energii. Stejně jako se odehrává boj mezi cesmínou a dubem, i zde panuje neklid z předání posvátné koruny vyvolené čarodějnici. Ta má právo do následujícího sabatu vést coven a pomoci s jeho obrozením. Obvykle ji získá čarodějnice plná vitality a mládí. Dalším z tradičních zvyků, kterých se drží jen hrstka covenů, je obětování nejstarší čarodějnice ve prospěch zrození nové a navýšení magické moci u zbylých. Její krev je prolita ve sněhu a tradičně bývá pochována s důstojností, jaká jí přísluší, bok po boku se svými zesnulými sestrami. Těmto dobrovolným obětem bývá zpravidla kolem padesáti až šedesáti let, v některých případech i sedmdesát. Zvyk velí obětovat čarodějnici vždy jednou za deset let.
Imbolc - Velesův svátek (1. února)
Další zastávkou v Kole roku po svátku Yule, připadajícím na zimní slunovrat a v mezičase mezi ním a jarní rovnodenností je ohňový svátek Imbolc (nebo též Imbolg). Je tuhá zima a všude leží sníh, který již pomaličku začíná odtávat. Dny se prodlužují, ale stále ještě vítězí noc – proto je třeba přivolat slunce a teplo, nejlépe tak, že se pečlivě vymete krb a zapálí se v něm veliký oheň. Pokud doma není krb, stačí zapálit svíce, nejlépe v každé místnosti domu, aby se životodárný oheň dostal do každého koutu místnosti. Je třeba zahnat zimu, chlad a tmu a přivolat do života jasné slunce.
Ačkoli je ještě tuhá zima, pomalu se vrací slunce a den se prodlužuje. Ve staré pranostice se říká: 'Na Hromnice o hodinu více.' Znamená to, že den, tedy doba slunečního svitu, se od slunovratu prodloužil o hodinu. Světlo tedy opět získává vládu a je třeba se začít připravovat na příchod jara.
Bohyně stařena, Morana (či Morrigan, bohyně moudrosti a smrti), umírá a z ní se rodí nová podoba bohyně – Panna. Ta čeká na svého ženicha a žehná blížícímu se jaru. Ovšem to je stále ještě daleko – je tedy třeba jeho příchod přivolat. Právě to má za cíl svátek Imbolc – neboť jeho rituály jsou spjaté právě s ohněm a světlem.
O Imbolcu se uhasí v domě všechny ohně a do čista se vymetou všechny krby a kamna. Čarodějnice na posvátném místě čekají, až jejich oheň nebo plamen na svících uhasí velekněžka covenu nebo nejmocnější čarodějnice, nový oheň by pak měla rozdělat panenská dívka, aby mu požehnala, případně nejmladší z nich. Čarodějnice si vyrábí vlastní bílé svíce s magickými rytinami, do nichž ukryjí drobnost pro ně posvátné, např. šperk, kus látky nebo květinu. Ta v sobě pak bude přechovávat posvátné světlo a provede nás zbytkem zimy až do jara.
V tomto období si vybírají také svou oběť pro brzké oslavy Beltainu, který nadejde za několik měsíců. Většina čarodějnic začíná chystat magický váček obohacený o posvátné bylinky, ustřižený pramen vlasů a na závěr, až nadejde oslava Ostary, pak i zbytek svíce a předmět ukrytý uvnitř. Ten pak ukryjí pod postel toho, s kým budou chtít strávit noc při posvátném Beltainu.
Ostara - jarní rovnodennost / vynášení Smrti (20.-23. března)
Ostara, neboli Eostré je stará bohyně plodnosti a ženské síly. Je spojována s příchodem jara, slovanští pohané jí říkali Vesna. Její totemové zvíře je králík, symbol nejen jara, ale také plodnosti – vždyť na jaře se rodí mladí zajíčci, březňáčci. Tento svátek je hojně rozšířený ve všech kulturách a většinu zvyků později převzalo křesťanství a spojilo je ze znovuzrozením Krista, přičemž o znovuzrození tu šlo už dávno před nimi – o znovuzrození Matky Přírody, která se probouzí po dlouhém zimním spánku, aby zase ožila v plné síle a nádheře. Mrskání pruty mělo přelít sílu z přírody do lidí a vejce už dávno symbolizovalo nový život.
Tento svátek byl v různých tradicích slaven různými způsoby. Některé coveny uctívaly v tento den Boha Válečníka, který bojoval s temnotou v čase, kdy den i noc jsou stejně dlouhé, světlo však pomalu, ale jistě získává navrch. Jiné tradice uctívaly Matku Zemi a pomáhaly jí s probouzením. Poslední známá podoba tohoto sabatu byl počátek dvoření Boha Bohyni, které bude završeno o Beltainu pohlavním aktem. Obvyklý tanec, jídlo a zapálené hranice jsou doplněné o pár rituálů, ty se však různě lišily. Byl to tanec Boha Válečníka či tanec Boha a Bohyně v páru. Někdy také děti pomocí poklepávání hůlkou budily ze spánku Matku Zemi a přivolávaly její životodárnou sílu.
Pro čarodějnice se jedná zejména o svátek, při kterém vrcholí přípravy na Beltaine. Svíce zapálené o Yule již dohořely, zbytek vosku je přidán do sáčku a pomocí těch nejlepších technik a triků jsou váčky umístěny pod matraci, polštář nebo postel vyvolené osoby. Některé čarodějnice se snaží podpořit své schopnosti bylinnými odvary a rituálními obřady, při nichž nesmí chybět zvířecí obětina.
Beltain - Filipojakubská / Valpružina noc (30. dubna)
Beltain připadá na poslední dubnovou noc a dodneška se silně dodržuje ve zvyku zvaném 'pálení čarodějnic'. Tento název patrně vznikl od tradice, kdy se slaměné panenky, naplněné negacemi a smutky hážou do ohně, aby je spálil a očistil. Někteří z věřících také nabývali dojmu, že lidé, kteří se scházejí tuto noc u ohňů a tančí a slaví jsou čarodějnice a čarodějové. Není tomu tak a tyto slavnosti naopak představují mnohé - od hrátek s černou magií až po vzývání prastarých sil přírody v podobě božského páru, který spojuje svá těla v tanci lásky, aby se z něj narodilo dítě, jehož narození bude připadat na svátek Yule a stane se z něj tak Nový rok.
V tuto posvátnou noc se spojí Bůh s Bohyní, aby oplodnil nejen její lůno, ale i celou krajinu. Bohové žehnají polím, aby byla dobrá úroda, lesům, aby byla zdravá a silná zvěř i lidem, aby jejich děti rostli do krásy. Svátek Beltaine je jeden z nejstarších svátků vůbec a jeho tradice se ztrácí hluboko v minulosti – a slaví se v podstatě dodnes. Spojení Boha a Bohyně se slaví spojením muže a ženy – takže se tančí, zpívá, zapalují se ohně, přes které se skáče a pije medovina a víno. Tuto noc je každý muž bohem a každý žena bohyní, panuje veselí, milenecké dvojice pod rouškou noci uléhají na trávu a věnují se tělesné lásce. Pro čarodějnice se jedná o jeden z nejoblíbenějších svátků, neboť právě tehdy jejich moc sílí a pomocí spojení s mužem mohou získat na dalších schopnostech či posílit ty, které už ovládají.
Čarodějnice si své oběti, které jsou nyní pod vlivem rituálního kouzla a magického váčku poslušní jako beránci, v některých případech i zamilovaní či jen zakoukaní, odvádí do posvátných míst. Za doprovodu plápolajícího ohniště se oddávají milostnému aktu, při kterém pomažou tělo partnera symboly stejně jako to své, většinou za využití sloučeniny krve mladého zvířete (králíka, jehněte či ptáčka) a halucinogenních bylin. V závěru aktu musí být čarodějnice nahoře nebo v jiné dominantní pozici, jinak se její moc může oslabit a síla přejde do partnera, jehož by ještě tu noc musela zabít. Při vyvrcholení přechází síly obětiny na ní, partner je tedy vyčerpán a k ránu si nepamatuje události z předešlého dne. Některé čarodějnice využívají svátek Beltain k vlastnímu oplodnění, aby jejich magická linie pokračovala. V rámci covenu se může jednat o hotové orgie, při kterých se vyměňují partneři během celé noci, k ránu však nastává selhání jejich srdce na vyčerpání ze ztráty sil.
Litha - letní slunovrat / Kupadelné svátky (20.-22. června)
Pátým rituálem z pohanského Kola roku je ten, který se slaví na letní slunovrat 21.června a jmenuje se Litha, někdy také nazývaný Midsummer. Tento rituál se odehrává po Beltainu, na kterém bohyně zplodila dítě s bohem a nyní je tedy těhotná a plná mateřské síly. Proto je to rituál jak plodnosti tak úrody a zároveň se oslavuje naprostý vrchol léta, kdy zmírá Král zimy v boji s Králem léta – ten se narodil na Yule a nyní je tedy na vrcholu svých sil. Dodnes lidé stavějí májky na oslavu a zároveň v tuto noc tančí u ohňů, aby posvětili léto.
Litha je oslava léta, zeleně, rostoucí úrody, života a slunce. Uctívají se sluneční bohové a bohyně (např. Keltové jako jedna z mála kultur měli sluneční bohyně, u většiny národů bylo slunce vždy mužského rodu. Dokonce i některá pojmenování pro slunce v jazyce Keltů byla ženského rodu). Bohyně a Bůh zplodili na Beltainu dítě, které teď uvnitř bohyně dorůstá a její požehnání je o to silnější. Mimoto také probíhá souboj mezi Dubovým králem a králem Cesmínou, tentokrát král Cesmína vítězí a přebírá vládu. V tento den se rok překlenul do své druhé poloviny a dny se zase začínají zkracovat. Oblíbeným zvykem mezi mladými dívkami je posílat věnce po vodě. Pokud se zachytí na začátku, dívka nepřežije zimu, pokud však popluje dál, představuje to pro ni šťastný život plný vitality. V případě, že věnec doputuje k některému chlapci, pak by si ho dle zvyku měla vzít za muže. Děvčata tuto tradici provádí o půlnoci, kdy se jim má odhalit pravda.
Pro čarodějnice se jedná především o svátek, při kterém zjistí, zda během milostného aktu v rámci Beltainu otěhotněly či nikoliv. Namísto sedání na posvátném místě vyhledávají jezera, tůně či jiné stojaté vody, do které ulehnou na zádech. Pakliže neklesne ke dnu, znamená to, že pod srdcem jí roste plod fyzického spojení s mužem a magie ji ochraňuje před smrtí. Čarodějnice, která nemá dle tohoto zvyku býti těhotná, klesá pod hladinu. Zejména přírodní čarodějnice cítí větší spojení s magií a přírodou samotnou, oproti tomu temné čarodějnice v období těhotenství mohou zažívat stavy, při nichž nekontrolují magické síly. Také bývá zvykem, že ty, které jsou v očekávání, jsou chráněny covenem, aby jim nebylo ublíženo, což by mělo za následek ztrátu dítěte. Čarodějnice mužského rodu mohou provést test na svých ženských partnerkách, pokud se jedná o lidi - pokud jim darují květiny a ty přes noc neuvadnou, znamená to, že je daná žena taktéž v očekávání.
Lughnasadh - Perunův den (1. srpna)
Lughnasad je šestým svátkem na Kole roku. Jmenuje se podle keltskéto slunečního boha Lugha, boha moudrosti i řemesel, válečníků i umělců, obilí i dobytka. Na jeho svátek jsou žně v plném proudu, všude se seče obilí a je třeba vzdát hold bohům za hojnou úrodu. Svátek se slaví zhruba v polovině období mezi letním slunovratem a podzimní rovnodenností. Slunečního světla každým dnem ubývá a je proto třeba si jeho paprsky vychutnat naplno ve dnech plných oslav. Předkové slavili tento rituál nejčastěji na polích, mezi sklizenou nebo dozrávající úrodu a symbolem Lughnasadu je proto obilí všeho druhu, ale i další úroda, v této době třeba kukuřice, ale také různé letní ovoce. V tento čas se také konaly výroční trhy, zejména dobytčí, a nejrůznější soutěže, závody a zápasy.
Lugnasad je pojmenován po jednom ze slunečních bohů, Lughovi. Jedná se tedy o svátek slunce, ohně a především sklizně, která je v tomto čase v plném proudu. Čarodějnice se obracejí k bohům, aby jim zachovali přízeň a nepřišlo špatné počasí, bouřky a kroupy, které by úrodu znehodnotily. V tuto dobu dozrává obilí, sklízí se pole a mlátí se zrní. Jedná se o první svátek sklizně, kdy lidé děkují bohům za úrodu a patřičně to oslavují. Z nového obilí se peče první chléb, který je posvátný a požehnaný. Lughnasad je však svátkem hojnosti všeobecně. Ideální čas projevit vděčnost a požádat o požehnání ve věcech kolem majetku, domova, zaměstnání, rodiny i zdraví. Z obilí a slámy se pro štěstí a bohatou sklizeň pletou panenky. Ty si pak čarodějnice vystaví doma až do příští sklizně. Pojídá se čerstvý chléb z prvního sklizeného obilí. Na sklizených polích se tančí, večer se zapalují ohně a pije na oslavu úspěšné sklizně, děkuje se bohům obětinami z úrody.
Pro čarodějnice se jedná více méně o soukromý svátek, který si vychutnávají v pohodlí domova s občasnou návštěvou pole, kde tančí. Ty, které otěhotněly při Beltaine, cítí více síly, přírodní čarodějky mohou vnímat, jak s nimi příroda komunikuje a vše kolem nich dozrává rychleji a v lepší kvalitě než tomu je tak u ostatních farmářů. I dobytek se zdá šťastnější a zdravější. Oblíbenou tradicí bývá utrhnout jablko, zakousnout se do něj a poté zbytek rozpůlit. Tehdy se čarodějnice dozví, čeká-li holčičku nebo chlapce: pokud se objeví hvězda, představuje to čarodějnici. Pokud se semínka vydloubnou a nebo nejsou vidět celá, pak se jedná o mužského potomka.
Mabon - podzimní rovnodennost (20.-23. září)
Mabon je sedmým svátkem na kole roku a je rituálem sklizně a úrody. Je podzim, pole jsou již holá a sady plodí mnoho ovoce, zejména jablka, která jsou posvátným ovocem tohoto rituálu, protože symbolizují zemi Avalon, Jiný svět, svět za oponou, který se v tento den opět přibližuje našemu světu. Země pomalu začíná usínat a do kraje se vkládá chlad. A tak je Mabon oslavou posledních teplých dní a zároveň také podzimní rovnodennosti, kdy se rok opět překlápí v zimu a usínání. Tato doba také značí začátek honů a proto se uctívají nejen božstva rolnická, ale i bohové lovu a zvěře, kteří mají požehnat lovcům, aby bylo v zimě co jíst. Nesmíme zapomenout ani na vinobraní a první mladičká vína.
Mabon je svátek sklizně, stejně jako předcházející Lughnasad, oslavuje se vinobraní a sklizeň ovoce. Hlavním symbolem Mabonu je jablko, které představuje obnovený život. Uctívala se božstva z Jiné země, Avalonu (mimochodem Avalon v překladu znamená doslova Země jablek). Také bohové druhé sklizně a vína Mabon a Modron a také všechna stárnoucí božstva. O Mabonu se děkuje přírodě a přírodním božstvům za letošní úrodu a žehná se Zemi, aby byla plodná i příští rok. V den podzimní rovnodennosti jsou den a noc stejně dlouhé. Proto je Mabon věnován i tomu, že světlo a tma jsou v rovnováze – je to svátek duality.
Poslední svátek, který se dá uctívat venku pod širou oblohou. Zapálené ohně plápolají, všichni tančí opilí vínem. Vaří se pokrmy z jablek a hroznů. Mladé dívky a chlapci žehnají sadům a vinicím, aby i příští rok přinesly bohatou úrodu, svým způsobem se jedná o možnost si najít koutek pod stromy a pomilovat se pod širým nebem. Je to období posledních rozkoší na zemi před příchodem zimy, kdy budou lidé hledat teplo u ohně v krbu. Čarodějnice chodí na hřbitov, kde jsou pohřbeny jejich předci a pokládají jablka na náhrobky. Jednak bylo jablko obětí pro bohy a sidhe z Avalonu, jednak vyjadřovalo to, že živí na mrtvé stále nezapomněli a touží se s nimi setkat (o následujícím svátku – Samhainu). Zapalují se ohně, úroda se vhází do životodárných plamenů. Moc covenu sílí a stejně tak i těhotných čarodějnic, které cítí příchod období, kdy je magie opět nejsilnější a propojená se světem mrtvých, s předky. Nejmladší čarodějnice většinou pletou věnce z načervenalého listí, které pokládají společně s obětí (jablkem) na posvátná místa. Tvrdí se, že když čarodějnice nedodá obětinu, bude jí moc při Samhainu odebrána.
Samhain - Předvečer všech svatých / Mokošin den (31. října)
Samhainem se kolo roku uzavírá a magický rok pohanů končí. Je to jeden ze čtyř svátků ohně, které jsou mezi slunovraty a rovnodennostmi. V dávných dobách byl oslavou konce roku a začátku nového, jakýsi pohanský 'Silvestr'. V tento magický den se dimenze protnou a náš svět, svět lidí, se na jedinou noc spojí se světem mrtvých, kteří mohou volně chodit pod hvězdnou oblohou. Předkové věřili, že když se zamaskují jako duchové, oklamou strašlivá zjevení a ta jim neublíží, protože je budou považovat za jednoho z nich. Z toho se postupem času stala tradice Halloweenu v anglosaských zemích.
Keltové věřili, že v tuto noc umírá bůh starého roku a odchází do země mrtvých, aby se o Yule (zimní slunovrat) opět zrodil. Pro většinu keltských kmenů tímto dnem končilo Kolo roku a začínalo se točit zase od začátku. V pozdějších tradicích se někdy za konec roku považoval právě Yule. Hlavním božstvem Samhainu je podoba trojné bohyně Stařeny (také Babice). Stařena přináší moudrost a vědomí, že bez smrti by nemohl existovat život. Když listí opadává a tleje, je to proto, aby na jaře vyrašilo nové. A aby se tlející listí časem stalo půdou a tím i výživou pro další rostliny. Proto je Samhain svátkem Smrti. Nikoli však jako něčeho negativního, ale jako přirozené součásti koloběhu života. V tento den je náš svět také nejblíže zemi mrtvých a oba světy se tak na okamžik protínají a živí se mohou setkat s mrtvými.
Lidé chystají do oken a na cesty svíce, aby mrtví nezabloudili a dostali se až k domům, kde na ně čekají obětiny v podobě malých sladkostí, koláčků, ovoce apod. (odtud tradice Trick or Trat z anglosaského prostředí). Mrtví se tuto noc prý procházejí po našem světě a není radno po setmění vycházet ven. Pokud člověk přece jen musí, nasazuje si masku, aby mrtví nepoznali, že je smrtelník. Kromě těchto tradic se vzpomíná na mrtvé, na jejich památku se pije, jí, zpívá, zapalují se svíčky a vyprávějí příběhy, většinou strašidelné nebo o předcích.
Pro čarodějnice se jedná o velmi oblíbený svátek, neboť se pokoušejí vyvolat duše zesnulých předků a mocných čarodějnic a získat jejich sílu. Právě v tomto období může jakákoliv čarodějnice zesílit, pokud jí to bude dovoleno. Chodí se k hrobkám čarodějnických předků a o půlnoci se vyvolávají jejich mocné síly. Některé čarodějnice praktikují i fyzické spojení s obětí, aby stejně jako o Beltainu získali její sílu - k tomuto zvyku dochází na náhrobku zesnulé čarodějnice, jejíž moc a požehnání se snaží její živá verze získat. Aby posílila své šance, obvykle obětuje zvíře a pomaluje zem jeho krví pomocí starých symbolů. Mužští čarodějové předávají svou obětinu v podobě ženy, která je oplodněna jejich semenem, přičemž zabijí i dítě, které obětují na oltáři. Tato praktika byla v mnoha covenech zavržena, existují však tací, kteří ji nadále provádějí bez trestu.
